Unikli jsme z víru, boje
v hor a lesů zátiší –
Co se chvíš o štěstí svoje?
Je-li Bůh, zde nejbližší!
V nebes modru, bouří vzteku
vznáší se tu Neznámý,
vlá tu jako ve pravěku
nad šírými vodami.
Ke mně mluví každou travkou,
k tobě v lásky objetí,
ale tichou kolébavkou
v šumu lesa k dítěti.
Nad vodami mha se sráží
v stíny noci přitmělé,
a mně zdá se: děcku k stráži
táhnou bílí andělé.
Dole klid, a jeden plamen
nebe, kam chceš, zalétni,
a mé srdce je jak kámen,
ale kámen - obětní!