Vyssál hvozd slední slunce blesk,
klade se ke spaní,
na vodách jak by si někdo tlesk’
časem jen do dlaní.
Švihla to sebou ryba ven,
nebo jak obyčej,
duchů to první znamení jen,
noční že počal rej?
Stmívá se valem, tam a sem
mlhy se plouží týl,
břízy tím svítí soumrakem
jak šat vábných víl.
Rákosím ševel jde příjemný,
mihl se netopýr!
nevidím – cítím jen tajemný
zdvihat a chvět se vír.
Bojím se, duše též v hlubinách
mrtvý že vstane stín,
bude tě trýznit v nočních tmách
vzpomínkou hrůz a vin.
Do hvězdných dívám se plamenů –
takový vlá s nich klid! –
aby se usmíval do mých snů
drahých dvou očí svit.