Taková tmavá hladina, a taký bílý květ
do jitřní záře slunečné z černé se rmuti zved!
V tmavé-li skrývá hlubině taká se sněžná běl?
Kdo ji sem s bílých oblaků s nebeské výše schvěl?
Vyšel jsem za noci k rybníku – táhl se v dál a dál,
sšeřeným krajem jak v pohádce v úplňku měsíc plál.
Ke tmavé schýlil se hladině, a kde se vlny tek’,
vylákal bílý květ na povrch tichý ten polibek.
A čím víc líbal, tím tu víc bělostných květů ční,
jako by zbylo na vodách záře kus měsíční.
Dítě mé, pojď, je teplá noc, plná tak snů a dum,
spojme svou páž a spojme dech, přitiskněm rety ke rtům.
Líbej mě, líbej na čelo, rozvlň mých citů rej,
na tmavou hladinu duše mi bílý květ vylíbej!