Letěla kachna divoká,
letěla přes rybník,
slyšel jsem její poslední,
poslední bolný vzkřik:
Proto jsi, lovče, člověkem,
bys mě moh střeliti,
ale já tobě zapadnu
hluboko do sítí.
Pod vodou se ti potopím,
skryju bol zoufalý,
jenom ta voda se dokola
červeně zakalí! – – –
Perutí ještě zamávla,
zapadla v rákosí,
a mně, jak měl bych o sílu
prosit jen kohosi.
Abych, až bolest vytlačí
slzy mi do oka,
uměl se skrýt a zemříti
kachna jak divoká.