Blíž rybníka skal na kraji
den za dnem sedám hodiny,
to jako když se lákají
dvě – vod a duše – hlubiny.
Dvě hlubiny tak tajemné,
tak navzájem se měříce,
a tiché snění nese mne
vždy dál za světa hranice.
Na vodách kruhy do dáli
vždy větší, širší jdou a jdou,
a jak by strhly, pojaly
v svůj střed i celou duši mou.
Vždy v širší kruh, vždy v širší kruh
se nese dál a prostírá,
až naposledy cítí duch,
že splynul s duchem vesmíra.