Blatenské rybníky blýskají
ve slunci večerním,
myšlénky moje se potají
z duše mé kradou k nim.
Obláčky zlaté tam a sem
upadly na pláň vod,
červeně kvetoucím rákosem
lysku zřím – tmavý bod.
Nyní se do husté třtiny skryl,
nyní zas v zlatě kmit –
změříš ten rybník, dálný cíl,
nezměříš jeho klid.
S druhého konce v jeho pláň
lesů stín tmavý pad;
duši ti ovívá jako skráň
takový milý chlad.
V duši, jak tiše posloucháš
vlnek ten šum a třesk,
padá ti zvolna, na dno až,
takový sladký stesk.
Jak by někdo ti šepotal
o lásky zániku,
jak by ti někdo v hloubi spal
Blatenských rybníků.