Když na národě spiatém tyran klečí,
z úst jazyk rve mu, béře moc i práva,
ký div, že národ přece jednou vstává
a vzpoura divě valí se jak láva!
Oč hrůznější však pro lid nebezpečí,
když tyran hladí, dává jen a dává,
vše pro rozkvět a pro blahobyt větší –
jen o svobodě nesmí býti řeči!
Jak silný národ, jenž těch darů nedbá,
a když je béře, trpí při tom těžce
a cítí jen, že cizí jho je kletba!
Zde tyran hladil. Stavěl z kovu, ze skla,
z kamene, dřeva, plnil trh i měšce.
Lid mlčel jen. A přec tu rána třeskla.