U moře sed’ jsem při starém stromě
za šera chvíle,
zvedla se vlna, rozpřáhla po mně
ruce své bílé.
Ruce své bílé, ramena štíhlá,
z chladivé pěny
jakby se ňadra přede mnou mihla
nádherné ženy.
Ale já jenom zakroutil tiše,
bez slova hlavou,
a vlna sjela do hlubin říše
s bolestí lkavou.
A dnes tu sedím v tiché své síni
v muce a hoři,
myšlénky moje prchají nyní
daleko k moři.
Venku je smutno, sníh padá jemně,
šera je chvíle –
pořáde vidím vzpínat se ke mně
ruce dvě bílé...