Hoch snivý, rád jsem k lesní chodil tůni. Tu sedal jsem a chladnou dýchal vůni a snil a dumal, naslouchal, jak skrytý kdes hvízdá drozd, a stíhal slunné třpyty
na tmavé hládi. Ale – jednou – jednou – dnes ještě chvím se vzpomínkou tou bědnou – jsem spáchal tady vraždu. Les pln světla byl slunného a na tůni tu kvetla
běl leknínů – jak elfů člun když plave. Nad tmavou vodou – body zelenavé – dvě honila se šídla, v slunci plála jak drahokamy, kroužila i stála
v svém letu nejprudčím. Tu ve svévoli, podivné, kruté, máchl jsem svou holí a jedno srazil. A teď zbled jsem bolem. Les – zdálo se mi – ztměl se celý kolem,
tůň vzdychla, květy oči zavíraly a třtiny chvěly se, ač van ni malý netáhl lesem. Oko moje shlídlo, jak smutně těká samo druhé šídlo,
a sklopilo se. Konec jeho blahu, leč také mému! Ze všad jak by Vrahu! teď znělo ke mně. A já prchal děsem. Lét’ večerním jsem ponurým již lesem
a stále vpřed štván myšlenkou byl klamnou, že celý les to ví a kdos jde za mnou, než pohlédnout jsem bál se. Až pak přece jsem obrátil se jasné na pasece
a ztrnul hrůzou: Šídlo za mnou letí! – a v novém letu prchal hustou změtí. To jiné bylo, a přec tehdy věřil jsem v duši dětské, co les kol se šeřil,
že po ztrátě své družky, opuštěné mne šídlo stíhá, za mnou v dál se žene, a domů došel zděšen jsem a siný. Pak dlouho cítil v duši hlod jsem viny.
Ó, šídlo krásné, jak mi líto tebe! Již nebudeš, ty skvoucí živý hřebe, nad tůní svítit za letního parna! Ó, žel! A přec – ne, nebyla tak marna
tvá smrt! Ba myslím, že jsem od té chvíle hnut soucitem byl větším, v lásce chýle se k všemu tvorstvu, hlouběj cítil se vším, co dřív jsem míjel, čeho dřív si nevším’,
co Příroda v svém stejně živí lůně. A za to dík ti, šídlo lesní tůně!
Cookies on Poetry Cove