Kde Cestiovy pyramidy stín
na hřbitov padá, na mohylu prostou,
spí velký básník, Albionu syn,
a fialky na jeho hrobě rostou.
Nač nad tím hrobem měl bych v smutku stát
a vlažit slzou fialek trs mnohý?
On kráse žil a lásce, zemřel mlád,
Helladu miloval a milován byl bohy.
Ne fialky by měly tady kvést,
leč plné růže nevídané krásy,
a za měsíčné noci by je plést
si krásné dívky měly ve své vlasy.
A v lehkých řízách jako mlhy vod
kol tančiti by měly po svit denní,
by básník slyše řecký chorovod
se blahem chvěl a usmíval se v snění.