Zas nové jaro tu, ó, Hálku,
a plné dětské svěžesti,
kam napnu zrak i sluch svůj v dálku,
jak plá to, svítí, šelestí
a zpívá, kvete kolem tebe,
a nad vším pne se modré nebe
i přes domy, i náměstí.
Již trávník svěží usmívá se
a akát mladou zelení,
že sotva zřít lze, v stromů kráse
jak zastřeno je, vězení;
i nemocnice jaro kryje,
jak spustilo by žaluzie
přes hřích a zlo i soužení.
A zase děti hrají v písku,
než slabikář je uková,
a v bílých kapkách vodotrysku
hrá v záři barva duhová,
zas pensisté jdou s vážnou lící
a rozpačitě milující,
tak důvěrně a bez slova.
Kde záhon, macošky se chýlí,
a všude voní zkvetlý bez,
ten červený i modrý, bílý;
kos do trávy se hledat snes’,
a vlašťovky, tak plny křiku,
hned u země a v okamžiku
se tratí někam do nebes.
Vše probudila záře jará,
ať šlehla v poušť či do hrudi,
a ty spíš dál, ó, pěvče jara,
tam, kde ni mráz již nestudí,
a už to jaro – kolikáté,
co umlkly tvé struny zlaté,
a tebe žádné nevzbudí.
A snad je dobře, že spíš tiše
a nevíš, jak ten vděčný svět
na píseň tvou, z níž něha dýše
a věčné jaro, bláto met’,
jak bez citu šláp’ na ty květy,
jež opíjely jeho rety,
jen zmizel zim a mrazů sled.
Však kdybys vstal a viděl zase
to nové jaro, básníku,
ty stromy v květu, pažit v jase,
co přes noc přišlo, ve mžiku,
vím, udeřil bys do strun z kovu
a pěl bys všem i pro ty znovu,
již nejsou hodni slavíků.