Jak minout moh jsem básníkovy matky,
kol jejího jda domku v městě malém?
Když spatřila mne, zaplakala žalem,
leč potom úsměv na rtech zkvet jí sladký.
Jak měl vás rád, ó, buď mu lehká země –
už ani bych vás byla nepoznala;
nu, snacha, víte, se pak zase vdala,
však hodná je a přijíždí sem ke mně.
Můj zlatý hoch! Já neviděla ráda,
že pořád píše – z rána, na úsvitě
i pozdě v noci – jediné mé dítě,
v něž člověk vši svou lásku, naděj skládá.
Teď žehnám jen těm květům, které uvil,
těm knížkám jeho – jsem tak sama – sama;
a když v nich čtu, byl láska ke mně samá,
hlas jeho slyším, jak by ke mně mluvil.
Zrak nebolí-li? Ano, neviděti
začínám silně, namahá mne čtení,
však na ty básně vidět třeba není,
ty čtu již dávno — dávno po paměti...