Jsem-li já pochmurnou, zjizvenou ruinou
nad tmavou, hlubokou strží,
jsi ty mi břečtanem, snítky tvé ovinou
rány, jež v boji se trží.
Jsem-li já jezera mrákavou hladinou,
netknutou člunem ni vrží,
jsi ty mi leknínem, nad černou hlubinou
bílý jenž kahanec drží.
Jsem-li já hvozdem, kde stmívá se nejvíce,
jsi ty jak modrá zář plného měsíce,
v stíny jež kouzelně šlehá.
Vždycky jsi úsměvem, paprskem, zelení,
květem, zkad nebeská svěžest se pramení,
láska a soucit a něha!