V benátském rámci na mém stole stojí,
a oddaně tak z ní se na mne dívá
tvé oko velké, které se vždy stmívá
jak laně zrak, když klidně patří chvojí.
Přes chvíli v práci zvednu zrak, jenž zmdlívá,
a ten tvůj pohled sílí mě a hojí,
mně je, jak slyšel znít bych „Na vždy tvojí!“
to první, v kterém celé nebe zpívá.
A tak se zdá mi ten tvůj obraz milý,
jak Madonnu bych zřel, již v slunce palu
kdys nad studánkou na strom pověsili.
Ó, chraň ten zdroj jak obraz Boží matky,
ať živý stále, prostý všedních kalů,
zde z prsou mojich tryská čist a sladký!