Dřív květem písní pln byl duše luh,
a že jsem rád jej trhal všem – ví Bůh;
však jaký květ to rost’ mi v duše jasu!
Jen hodný svadnout za noc v dívčím vlasu!
Teď přešlo jaro, šerá je má síň,
a v mojí duši květů míň a míň;
leč zdá se mi, že více nežli prve
je v každém mojí bytosti a krve.
Však vím, ni z těch ni jeden není vhod,
by vzbudil lásku, mír dal, stišil hlod;
zda aspoň pak, až jediný jen zvednu,
ten jeden padne ve všech srdcích ke dnu?