Loď „Evropu“ jsi viděl kdys, jež temně
se nesla mořem – světa řád ten vratký –
zřel’s boje v ní, vzdor, jarmo, chaos, zmatky
a velkým hlasem vzkřik: „Zhyň, rabů plémě!“
Pak před zrak věštce vyplula ti jemně
loď „Slavie“, a hlas tvůj zněl tak sladký
do bratří snah a rozporů a hádky,
neb v srdci svém vše slávské objal’s země.
A naposledy charou loď jsi zočil,
a „Věčnost“ jasně s její přídy plálo,
ty’s usmál se a klidně do ní vkročil.
A loď ta mizí, mizí... v stín se mění...
„Ó, s bohem! dík! za vše, co dal’s, to málo!...
Leč s oblak už zní hlasu tvého hřmění.