Jak často sníval jsem o kouzlu jizby prosté,
jak má ji mnohá chýž,
kde vonná květina na bílém okně roste
a oknem v pole zříš.
Jak vlídná byla by, jak útulně by hřála
a jak bych žil tu tich’,
prost slávy, v samotě, jež kolem kruh svůj spjala,
jen ztracen do snů svých.
Pak zase myslíval jsem na komnaty šeré,
kam krajkou clony jen
se zlatý paprsek na skříně, sochy dere
a na čalouny stěn.
Kde bývá pagoda a kde se vasy šeří,
parfumů vzduch je syt,
kde v kleci papoušek si škube světlé peří,
v němž hraje slunce kmit.
Ach, sny! Nic víc. Je zpola život ze sna.
Teď jizby jal mne zjev,
jež nejvíc klidu dá, až úzká je a těsná
a z několika dřev!