Kdy bledne zář a ticho vůkol,
a stín si lehá na příč cest,
tovární zvonek, plně úkol,
nám hlásá, že je hodin šest.
Do dílen našich zní a volá
ten jeho vlídný, měkký hlas:
Již nechte práce, stavte kola,
a ustaň kladiv hlučný ráz!
Jdi, lide práce, mdlý a chudý,
je večer a jsi prostý pout,
teď zapomenout všecky trudy
je čas a krbu vzpomenout.
Teď pot si setři s vlhké tváře,
ta každá krůpěj démant jest,
ty’s přes den neměl trochu záře,
měj aspoň večer – plný hvězd!
Měj úsměv dětí, lásku ženy,
měj ruky její vřelý stisk,
ať pevný zas a spokojený
jdeš zítra, sotva úsvit blysk’!
Tak volá zvon, já z dílny vyjdu,
v mou duši padá velký klid,
a je mi, jak bych všecku bídu
měl náhle světu odpustit.
A myslím vždy, že bude v žití
a v celém světě bídy skon,
až každý srdce bude míti
as také jen, jak má je zvon.