Dřív snílek nesmělý, jenž sníval v jizbě svojí
a myslil, pracoval, až s ní jak s hrobem srost’,
teď cítím, každým dnem, jak víc mne k sobě pojí
a poutá růžemi a váže společnost.
Znám kouzlo večerů, kdy hovor plyne se rtů
a lehce spřádá se jak pavučiny nit,
již trhá jenom smích a živý polet žertu,
jenž, motýl prchavý, se nedá zachytit.
Znám vlídné úklony, žen úsměvy, hru očí
i píseň přemnohou znám z jejich klavírů,
narážky škádlivé, jež potutelně vskočí,
ty blesky bez hromu, ty bouře bez víru.
Znám lásku oddanou, jež tkví, kdy vše se kácí,
stisk přátel upřímný a nelíčený znám,
já vím, co byli mi, jsou v bolesti a práci,
kdy duše nadšením se zvlní k hlubinám.
A přec bych častokrát zas rád snil ve své síni
a zpíval, neznámý a utajený všem,
jak skřivan, při zpěvu jenž oblakem se stíní
a může aspoň snít, že poslouchá ho zem.