Jak rád mám topoly! Cos výš a výš je láká
nad hroudu, v které tkví, nad země rmut a prach,
blíž k slunci, ku hvězdám, v říš vichřice i ptáka,
do bílých oblaků, v červánků žhoucí nach.
Mám rád je u cesty, jež běží rovna stolu,
co padá přes ni stín těch dlouhých alejí,
jak stříbrem políval by kdos je s hora dolů,
když větry letí kol a list jim rozchvějí.
Však ještě raději, když naše vísky střeží,
jak obr nepohnut by nad ní hlídkou stál,
nad nízkou chatrčí i nad kostelní věží,
a přímý, vysoký se díval v modrou dál.
Je léto a je žár, tam dole všecko zprahlé,
jak v kapkách žhavý kov by padal od nebes,
pak z dálky zahřímá a tmí a tmí se náhle...
Pod štíhlým topolem se bělá klidná ves.
Snad ví, že hlídá ji, ta malá každá chýže,
že ti, kdo pod ním tu, jsou dobře ukryti;
a než by pustil děs a zlobu nebes níže,
že raděj’ padne sám a blesky zachytí!