Podej mi svou ruku milou,
svoji bílou malou ruku,
její stisk mi kouzla silou
ladí duši do souzvuku!
Den byl parný, plný muky,
a teď večer chladný, stmělý,
přátelský stisk tvojí ruky
je tak tichý, pevný, vřelý.
Ve tvých očích hloub se stmívá,
jakoby se v lese stmělo,
zamodralý leskem splývá
tmavý vlas na tvoje čelo.
Ba, jak tě tak vidím celou
v onom tmavém smutku šatě,
zdáš se mi být nocí stmělou,
jež jde ke mně měkce, svatě.
Nocí teplou, nocí vlídnou,
nocí, jež tak krásná, tichá,
jež mi v duši moji bídnou
pochlad hvězd a vůni dýchá.
Nocí, jež tak tajeplna
pod hvězdama zářícíma,
měkkými tak jako vlna
rameny mě obejímá.
Nocí, která plna hudby,
i když vlaje beze zvuku,
anděle mé hořké sudby,
podej mi svou drahou ruku!
S ní ten neklid, jenž se zmahá
v srdci mi, lze snáze zmoci,
zůstaň u mne, moje vlahá,
moje dobrá, vlídná Noci!