Ty spíš, a nic ti nejsou tyto řádky.
Však ve vzpomínkách svých jak letím zpátky,
jak hlava moje dnes se k dlani chýlí,
zřím stále zrak tvůj, vlas a profil bílý.
Mě tenkrát Život burcoval již ze sna,
když poznal jsem tě, tvrdý jako žula
mě sevřel Osud, tobě jako vesna,
zpol děcku ještě, Láska pokynula.
Ó, tolik záře měla v tváři svojí
a tolik růží držela v své dlani!
Tys neptala se, co ty růže stojí,
a jak ti kývla, šla jsi, dítě, za ní.
A opustila’s domov, náruč matky,
slz, kleteb tíži vzala’s na svou hlavu
a šla jsi, šla, nechť krok tvůj chvěl se vratký,
šla’s bouří, mrazem, ve větru i mhavu.
Stokráte uštkla pomluvy tě zmije,
stokráte padla’s na závratné skále,
trn vtíral zub ti do nohy i šíje,
však Láska kývla, a ty šla jsi dále.
Ne, letěla jsi, co krok ženy může;
již blízko byla’s, cítila’s již růže,
jak v rukou Lásky voní a se chvějí,
a v tom již klesla’s v měkkou náruč její.
A usnula jsi, na rtu plno světla.
Tu Láska jednu rudou růži vpletla
ti ve vlasy, kde ke skráni se točí,
a zatlačila ty tvé věrné oči...