V svých sítích líně v lese ležíme.
Plá venku slunce. Časem zahříme.
Nás neruší to, nezve k útěku,
druh druhu dí: To bouří v daleku!
Tam v dáli blesk snad rozťal starý peň,
snad příval krup tam celou zdupal žeň,
však to je v dáli, v dáli neznámé –
v svých sítích dál se sladce houpáme.
Ó, sobče! dím si, až ti nad hlavou
se zachmuří to bouří černavou,
až roztne blesk ti strom tvých nadějí
a slzy se ti v oku zachvějí:
Pak nediv se, až budeš sám a sám
těm čelit ranám, blesku, mrákotám,
jen vzpomeň si, že lidé v povděku
si říkají: To bouří v daleku!