Jsi ty to, matko? Ne, ty v dáli dlíš!
Jsi ty to, ženo? Ne, ty dřímáš sladce
zde vedle v síni, kde teď Sen je vládce
i tvůj, i dětí, a ty nevidíš,
jak bolest přišla ke mně v jizby tiš,
jak zřím zmar žití, zmar svých snů i práce,
jak opuštěn se cítím, v citů hádce
jak na stůl padla hlavy mojí tíž.
A někdo přec – byl přelud to či stín? –
mně zdálo se, si vzdychl ze hlubin
v té tiché, tmavé, dlouhé noci října.
Jak by kdos za mnou paže své byl vztáh
a němý, velký stál tu v modlitbách –
oh, kdo to ruce nad mou hlavou spíná?