Jen zde v tom kraji věčných květů,
ó, vidino ty líbezná,
jsi duší mistra v lehkém letu
se nésti mohla vítězná!
A oko sotva rozezná,
co květ, co nach je tvojich retů,
tvůj dlouhý vlas, jak do března
když přítmí padne prška vznětů.
Ty usmíváš se jemná, cudná,
a oko tvé jak čistá studna,
jdeš bílá, snivá, rozmilá.
A z květů, které s tvých tu dlaní
se sypou, jeden, jara paní,
i mně jsi v srdce hodila!