– Tiše, tiše, tiše, ať se neprobudí –
pst! jen tiše mluvit a jen po špičkách! –
Sepjala své ruce, hlava klesla k hrudi,
kolem rtů se úsměv nevýslovný stáh’.
V postýlce nic není, postýlka je prázdna,
peřinek jen měkkých narovnán tam sníh;
sladkým, toužným hledem zírá k ní zrak blázna,
tiskne bílé ruce k vlně ňader svých.
– Vidíte, jak dřímá, slyšíte, jak dýše,
ach, vy jste je zbudil – ono pláče mi.
Andílku můj, neplač, spi, děťátko, tiše,
já tě ukolébám do sna písněmi. –
Ku postýlce klekla, přitiskla k ní hlavu,
polibky je slyšet dlouhé zas a zas,
počla cosi hýčkat v modrých záclon tmavu,
kolébavku zpíval potrhaný hlas.
– Nu, teď spí už dále, hlavinka se sklání,
hle, jak usmívá se, sladký sen to sní;
viďte, že je krásné, krásné k zulíbání –
tiše, tiše, tiše – ať se nezbudí! –
Odvrátíš svou hlavu, nemůžeš to snésti,
tvář bys raděj’ zastřel, hořce zaplakal,
nevíš, zda to trestem, nebo zda to štěstí,
že když Bůh vzal dítě, hrozný klam ten dal.