V protějším bytě, že je z jara
a že je slunné odpoledne,
hned otvírajíc, dáma stará
jak vždy si s prací k oknu sedne.
Na okně voní květin řada,
a celá síň se v záři leskne,
jen starých hodin cvakot padá
v to ticho milé a zas teskné.
A že pak vzduch snad silný venku
či že tu stáří se svou tíží,
již vidím, jak se za chvilenku
jí šedá hlava v spánku níží...
Kol páté přijde kadet mladý,
to návštěva je skoro denní.
Ten divoký hoch! Marné rady!
Jen smích – a není k napravení!
Jsou peníze proň smrtnou zbraní,
a zda by neměl šetřit radši!
A když se loučí, stará paní
mu v dveřích něco v ruku vtlačí...
A hasne den – stín po pokoji,
a venku se již také šeří:
tu pro sebe si sama strojí
a patience hrá po večeři.
Pak modlí se a zbožně vzdychá
a sní, co zítra čeká na ni,
a na lože se klade zticha,
že nesmí zítra zaspat ranní...