Jak z jara les je plný ptačí touhy,
jak srdce jeho mládne v ptačím zvuku;
tu švitor pěnic nad úvalem strouhy,
tam kosa hvizd pad’ v žežulčino kuku!
A náhle ticho. Teplý den a světlý,
a nikde písně. Co se stalo v lese?
To ptáci hnízda v haluzích už spletli,
a slunce svit se nad hnízd věnci třese.
Nad hnízdy z proutí, ze suchého klestí
se tulí k sobě oněmělí ptáci
a chví se, zvukem vyplašiti štěstí,
jich píseň v blahu zmírá a se ztrácí.
Po dlouhém letu přes moře par clonou,
po exilu, jejž káže vláda zimy,
jen ve snách sladkých při červáncích tonou...
Ó, Bože, dej, ať takto zmlknu s nimi!