Tmí se zvolna. Mech je zrosen.
V slavném lesů mlčení
vrcholky jen planou sosen
v červánkovém plameni.
Tu tam ještě snět se hýbá,
leč tak tiše, zlehýnka,
jako když tě ukolíbá
do snů milá vzpomínka.
A ten večer jak když víkem
rakev bolů překlopí,
duše má se vrhá s díkem
do té ticha zátopy.
Cítí, jak ta čistá lázeň
vlahá je i chladivá,
smývá starost, trud i bázeň,
v ryzí běl se odívá.
A ten motýl v šeru lesa
jak z mé duše odlít by,
na svých bílých křídlech nesa
tiché sny a modlitby.