Po víru ulic, lomozu a ruchu,
v němž srdce mlčí, křídla klesnou duchu,
když noha tvá sem zbloudila a vklouzla,
tu cítíš teprv, co v ní žije kouzla.
Na jedné straně stojí domů řada,
jsou staré, sešlé, omítka s nich padá,
obrázky s čel jim smyly času vlny,
však pod krovy jsou hnízd vlaštovčích plny.
Pak palác nízký, tmavohnědé stěny,
jak prázdný byl by, tich a uzamčený,
jen týdně jednou, když tu panstvo mešká,
se otevírá ekypaži ztěžka.
A na druhé chrám malý s rudou věží,
a zbožných sester tichý klášter leží,
a zahradní zeď dlouhá, nízká, šedá,
přes níž se z jara kvetoucí strom zvedá.
Teď osm bije. V klidu jitra svatém
façady domů polity jsou zlatem,
bez bílý voní, právě stojí v květu,
a vlaštovky div netknou se tě v letu.
Pár lidí potkáš. Staré šedé dámy,
jež do chrámu jdou zvolna s modlitbami,
do chrámu, odkud v ulici se vlívá
hra vážných varhan, hluboká a tklivá...