Oba jsou mladí, dlouho se už znají,
mají se rádi – nechtí si to říci;
jen když jsou sami, za noci a v taji
propuká láska, v prsou jejich spící.
Každý tu spřádá rozmluvu si dlouhou,
co řek’ by a jak vinul by se k boku,
dlouhé ty noci s hořečnatou touhou,
s šeptaným jménem, se slzami v oku!
Ráno se spatří, potkají se kdesi.
– Poklona, slečno. – Dobré jitro, pane. –
– Den je dnes krásný, chtěl bych někam v lesy. –
– Vskutku je krásně a jak slunce plane!
– A jak jste spala? – Usnu dřív teď mnohem. –
– A já spím též, jak lože tknu se hlavou. –
Cesty se dělí. – S Bohem tedy. – S Bohem! –
Na levo on jde, ona cestou pravou.
Několik kroků – oba hledí zpátky,
zrak jich se potká s nevýslovnou touhou,
je to jen pohled, okamžik jen krátký,
však noc, ach, noc jim bude zas dnes dlouhou.