Jak tiše a jak hustě
ten teplý dešť se snes’
a šeptaje a šustě,
jak lásky tichý hles!
A slunce při tom svítí
s modrého nebe v luh,
a v každé kapce nítí
se skvoucí atom duh.
Kam padne, zemi z nitra
to dýchne do dálky –
oč, že tam najdu zítra
již první fialky.
Ó, vítám tě, ó, vítám,
ty, prško teplá, sem,
já ve tvých kapkách sčítám,
co květů skryje zem!
Vím, co teď cítí země,
však též mi bylo tak,
když nahnul se kdys ke mně
tvůj čistý modrý zrak.
Já skloněn, seděl němý,
ty zřela’s do dáli,
a náhle na ruce mi
tvé slzy padaly.
Zrak zvedám, plný žasu,
však nežli zved’ jsem jej,
ty na hruď v štěstí jasu
mi skryla’s obličej.