Spor spolu vedou, co je světem svět. Hned vítězí tmy a hned zase světlo; kdo světlu chtěl, je zneuznán a klet, co dračí křídlo temnot na zem slétlo;
leč znovu touží duch zem ozářit, a s nocí den, smrt s životem se střídá, zlo – dobro válčí, radost – trud, zdar – bída – temno – svit.
Ahriman – Ormuzd: princip světa dvojí od věku k věku, za noci i v jitru v závodě stálém, zápase a boji, a cítíš svár jich i v svém vlastním nitru.
Je třeba boje, by byl sladčí klid? Je nutná tma, by slavněj plál den bledý? Či ovládne svět jeden naposledy? Temno? Svit?
V těch dumách kráčím lesem. Jaká krása kol rozestřena! Na vrcholcích stromů, na zemi, v tůni, ó, jak slunce jásá, v proudech se lije, v sterém hraje lomu!
A vedle hned zřím stín se v hloubce tmít, rozpínat peruť, krčit se a toulat, a přec, ó, v jaký, hle, tu splývá soulad temno – svit!
Rembrandte velký! Zde, ó, zde snad pouze, kde zpívá jas a struny tmy se chvějí, jsi učil se v své neobsáhlé touze těm čárům svým, ó, mocný čaroději!
Kde bolestí a beznadějí zryt, zřel’s vlastní duše obraz před svým zrakem: zář – dobro – krásu deroucí se mrakem – temno – svit.
Ó, pozdraveno budiž svaté světlo, dárkyně žití, rozvoje a zdraví, ve všem, co plá tu, usmálo se, zkvetlo, co pne se výš, co pouta ledná taví;
ne v slunci jen, když vstouplo na zenit, i v každé kapce rosy, jež se leskne, když vstává Den a zapuzuje teskné temno svit!
Leč požehnán i ty buď, temný stíne hlubiny lesní, černorouché noci, jenž učíš hloubat, ryješ v mysli líné, ty, jenž jsi vzpourou proti tvrdé moci;
bolesti, která očisťuješ cit, zlo, které k boji napřímuješ ducha – ó, bratry jsou a v obou božství tucha: temno – svit.
Ne, rub a líc jsou jedné látky jen, když osnova jest jeden, druhý útek, ó, dát je lidstvu oba – jaký sen! – Vzlet radostný i přemítání smutek,
stesk věčné touhy – jasný plesu klid, jak ty je dáváš, tvůrce velký, lese, kde podle sebe měkce, tiše stře se temno – svit!
Cookies on Poetry Cove