Tak mnohý vlídný květ,
jak šel jsem v před a v před,
jsem utrhnout moh’ cestou,
však dlaň vždy stáhnul zpět.
To musilo být tak,
nechť otáčel se zrak,
ten květ se smál a zrozen
já pro bouř byl a mrak.
Však ty se přiviň úž!
Ty děcko ne, já muž,
a oba přetrpěli
jsme mnohou bolest už.
A skloň svou milou líc,
v mé oko věrně zříc:
já nevím, zda nás láska
či bolest váže víc!