Tak dávno, tak dávno, tak dávno jsme sví!
Ó, ten čas tak letí a pádí!
My říkali tomu jen přátelství,
a zatím jsme měli se rádi!
Však přátelství nemůže vroucí být tak,
jak cit náš byl silný a vřelý,
a paprsků při něm nemůž’ mít zrak,
co my jsme jich v oku svém měli.
To jako když v loďku dva usednou,
jež tichý jen řeky proud oře,
a nevědí jak, a pojednou
je kolem nich nesmírné moře.
Tak sami, tak sami, tak sami jsou v něm.
Zrak v zraku, a ústa jsou němá.
Ó, viď, že jsi ráda, že daleko zem
a moře to konce že nemá?!