„Mámo, ach, mamičko,
chystyjte truhlu mi!“
– Cák, divče, říkáš to,
hdo pa tě rozumí? –
„Rakev mňe chystyjte,
droužky ha zpěváky,
humřu ha duše má
vodletí za mráky.“
– Nehde se’s uhříla?
Huřk tě hdo na hyjtě?
Husneš ha do rána
po všom, co bolí tě. –
„Mámo, ach mamičko,
ne, mňe nic nebolí,
pro mňe lík neroste
po širým vokolí.
Není nic pod sjetem,
čím já smrt zaženu:
mámo, já viděla
tajemnou přadlenu!
S Mankou ha Hanýžkou
z kostela na Díly
lesem du zrovna, hdyž
poledne zvonili.
Buly sme veselý,
smíly se dost ha dost,
ha v tom sem zblídla – mráz
projel mi každou kost.
Šindelářuc to kout
zrovna bul, rozcestí,
hdyž sem ji viděla
na svoje nechčestí.
Stála sem jako sloup
ha pak se počla tříst:
koukla se na mňe, ha
přestála honem příst.
,Kouknite‘ – vykřiknu –
,vidíte-li ji tám?‘
Vony, že nevidí,
ha já huž vomdlívám.
Mámo, ach, mamičko,
mladých let líto mi,
než příde půzimek,
buru huž pod zemí.“
– Snad to bul, divče, plent,
snad lidský báchory,
k faláři pureme,
zavolám dochtory! –
„Mámo, jen zpomeňte
na bábu proroka:
hdo viděl přadlenu,
nebožtík do roka!“