Zprv plakala a bolestí se chvěla,
jak bouřné vlny ňadra její vřelá
se vzdouvala tou divou hroznou mukou,
a ona tiskla zoufale je rukou.
Však poslední když padla slova smělá,
tu vstala, v bílou sochu zkameněla,
bez známky žití, bez krve a dechu,
bez pláče, slz, bez jediného vzdechu.
Zrak s blázna děsem v prázdno vytřeštěný
kams daleko za šedé čtyři stěny,
zrak, který zdál se nic nevidět kolem,
rty otevřené, nakřivené bolem.
A ruce svislé měla bez vší síly.
Tak, živý kámen, stála dlouhou chvíli,
pak trhla sebou, studem skryla líce
a odešla... A nespatřil jí více...