Kdys přišla hádka – jak to někdy bývá,
že stmívá se a stmívá se a stmívá,
pak blyskne to, pak uhodí to vždycky,
a padne strom anebo život lidský.
On drsně mluvil, jako hromu rána
byl každý zvuk: „Vy chtěla jste být vdána,
mít jméno ženy s klidných roků daní,
co chcete více, milostivá paní?
Vír mládí strh’ mne, a teď pykám žitím.
Co věděl jsem, kam padám, kam se řítím?!
Vy věděla jste, vše jste dala v sázku,
vždyť muže jste jen chtěla, a ne lásku.
Co vám byl klid můj, život můj a štěstí!
Vy uměla jste dobře sítě splésti,
váš neduh, odjezd, smrť u vaší šíje:
vše bylo lesť a hra a komedie!“