Však v dobách, v kterých hasla její naděj’,
si myslila, proč nezemřela raděj',
tam u moře, v tom jaru, jasu, kvítí,
proč chtěla žít, proč chtěla jenom žíti?!
Tam, kde to sluncem, písní, láskou dýše,
by prostřed všeho spala teď tak tiše,
tam o štěstí, jež dotklo se jí málo
a v umírání, dál by se jí zdálo.
Pod akacií, cypřiší neb thují
by slyšela, jak jarní větry dují
sem k severu, a letěla by s nimi
jak bílý duch se křídly mlhavými.
A snila by dál v čistém duší blahu,
jak dlaň mu stiskne tam na ráje prahu,
a moře by ji kolébalo ve sny...
Ne, chtěla žít a – život je tak děsný...