A přijela, a on ji přijal chladně.
To cítila, ne to, že v duši na dně,
jak ve studánce dole shnilé listí,
mu leží jed a osten nenávisti.
Ach, byl tak smutný, chladný život její.
Jak snila o něm! A jak kouzelněji
než pohádka jí zářilo to v duši!
Teď plakávala sama v noční hluši.
Snad choroba jí vzala půvab slední?
Svým před zrcadlem sedala den ke dni,
v své dívala se oči, tahy, vrásky –
Což nevidí v tom oku tolik lásky?
Snad nesluší jí střih ni barva šatu?
A počala se strojit nyní v chvatu,
a byla vlídná, sdílná, až se styděl,
on, jenž ji z duše celé nenáviděl.