Však list ten nešel. Tu list přišel bílý,
on čet’ a čet’, vždy znova. Snad se mýlí?
Ne, hroznou pravdou je ta divná zpráva:
„Můj drahý muži, navrátím se zdráva!
Tvá milenka zde zemřela, spí v hrobě,
však žena tvá, ta vstala, touží k tobě,
ta chtěla žít, ne padnout v hrobní stěny,
jí novou sílu dalo jméno ženy.
Co síly v tom je – nikdo neuvěří.
Smrť blízko stála, od svojich jsem dveří
ji poslala, má prosba byla měkká,
já řekla jí: ,Jsem žena, muž mě čeká!‘
A od prahu když nechtěla se hnouti,
já vyhnala ji silou ze zákoutí.
Teď chodím již. Vzduch moře zdraví tuží.
Již brzo čekej mne, můj zlatý muži!“