Smrť váhala na prahu den již třetí,
jak bála by se vzít ji do objetí
a polibkem, jenž chladný byl by, dlouhý,
jí stlumit všecky bolesti i touhy.
On čekal na ni, nervosní a bledý.
Když nešla, nešla, odjel naposledy
tam k severu zas, v dál od ženy svojí,
již nemiloval, rozchvěn, v nepokoji.
Ten zlatý kroužek, který přijal od ní,
než odjel, hodil v bílé pěny vodní.
Co s ním, vždyť hra to přeci jenom byla!
A mořská vlna v hloub jej potopila.
A doma čekal – teď již bez soucitu.
Dni, týdny šly, šly v smutném zimy svitu...
Ať z divadla šel, plesu, nebo herny,
vždy čekal list, jenž – na okraji černý.