Co žádá na něm? – Zdali dobře tuší? –
Cos jako bázeň sevřelo mu duši,
však jenom na mžik, jenom malou chvíli,
než pohleděl v ten obličej tak bílý.
Vždyť umře dnes... A je to přání slední!
On vinen vším, že klamal ji den ke dni
a pravdu skrýval – ona čeká, čeká,
a v jejím oku leží prosba měkká.
Vždyť ona umře – chce jen o tom sníti
tam pod zemí, a volný bude v žití
už zítra zas!... Ty dávné štěstí chvíle,
jež dala mu, když ruce tisk’ jí bílé – –
Proč nedat jí, co nemá ani ceny?
Den pout, den jméno a den radosť ženy,
jen den, ne víc, než svitne druhé ráno.
A skloniv se k ní, řekl: „Chceš-li, ano!“