Tu v jedné chvíli jako v něžném vznětu
mu ruku vzala, přitiskla ji k retu
a řekla tiše: „Chtěla jsem být tvojí,
tvou pro vždy, ve všem, v radosti i boji.
To byl můj sen a srostl časem se mnou,
byl hvězdnou září na pouť moji temnou,
byl krví mou, mým dechem, mojí touhou,
já čekala, a doba byla dlouhou...
Dnes umírám a sen můj konce nemá...
Pak oddychla si, v myšlénkách a němá,
a řekla, blíže chýlíc k němu tváře:
„Já s tebou chtěla jíti od oltáře...“
A zase zmlkla, jen ty oči plály.
A moře bylo slyšet hučet z dáli.
Tu zašeptala posléz nachýlena:
„Chceš? Odejdu tam na věčnosť – tvá – žena.“