Na bílém lůžku dlela bez pohnutí,
když vešel tiše. Jak když tucha nutí
ji zvednout oči – přišel beze zvuku –
se ohlédla a podala mu ruku.
Ta ruka byla, jako sníh je bílý,
a druhá, horká, bez vlády a síly,
ji mlčky stisk’ tak jako v první touze,
a ona se naň usmála tak dlouze.
Pak zašeptala: „Vím, že umru záhy,
šly dlouho podle sebe naše dráhy...“
A pro bolesť pak nemluvila více,
jen do podušek zabořila líce.
A v koutě jizby stála matka její,
on viděl, jak se slzy s očí lejí
té ženě, slyšel, jak dí lékař tiše:
„Jen zmužilosť – dnes – zítra – těžce dýše!“