Pak odjela, a on byl volný zcela.
Vždy za čas list psal, že tak tomu chtěla,
že nemocnému, jehož den se sklání
kams do propasti, třeba plnit přání.
Však v duši svou když pohlédl pak blíže,
tu přiznal si, že rád se zbavil tíže
těch pohledů, z nichž lokal kdysi štěstí
a kterých nyní jak by nemoh’ snésti.
I ona psala: „Je mi lépe trochu,
viď, vzpomínáš, můj milý zlatý hochu,
zde jaro, jaro, modro, květy, zoře,
a až v svůj pokoj slyším hukot moře.“
On nevzpomínal, sotva v témdni chvíli.
Tu prostřed pitky jakýs lístek bílý
mu přinesli, jej přelít’ s tváří lednou:
„Ó, přijeď, chceš-li zřít mě ještě jednou!“