Kněz vážný přišel, spojil ruce obou
a na poslední pouť jí žehnal. Mdlobou
a štěstím slába, padla v náruč matce
a usnula a dlouho snila sladce.
I v snách se jemně usmívala nyní,
a její dech zněl volněj’, klidněj’ síní,
co z venku jako věčný stesk a hoře
sem zaléhal tmou noci hukot moře.
On, její muž, bděl u ní v noc tu tmavou.
U lůžka seděl s podepřenou hlavou
o skráň, v níž vřelo, znělo cos jak včely,
jak hnula se – vždy zachvěl sebou celý.
To jejich noc, noc svatební to byla.
On čekal – ona dýchala a žila,
a vzbudivši se, řekla v těchy snaze:
„Ach, jak mi volno, Bože, jak mi blaze!“