On miloval už jinou – ale říci
se bál to Sylvě, když tak s bledou lící
ji zřel, jak k němu usměvavě vzhlíží,
jak přec by cítil pro ni bolnou tíži.
Tak čekali a tak to rostlo s nimi.
Tu na počátku vlhké, smutné zimy,
kdy odlesk lamp se v mokré dlažbě chvěje
si lehla Sylva, chorá, bez naděje.
A lékař hlavou kroutil – naděj malá.
Však slabá, chvíc se jako stín, přec vstala,
by psala listy, prošla jakou knihu,
a za týden pak v dál ji vezli k jihu.
On nebyl zlý, jat soucitem a bledý,
jí tedy ruku tiskl naposledy,
však ona šeptla – její dech byl krátký –
tak vesele: Chci žít a přijet zpátky!