Však Sylva, které napsal v žití osud
jen jednu lásku, milovala dosud
jej celým svojím srdcem, celou duší,
jak bledý květ své slunce v lesní hluši.
Až v noc a sny a s úsvitem hned ranním
myšlénky její jako stín šly za ním,
on moh’ říc’: Pojď! – až na práh mrtvých říše
by byla šla s ním oddaně a tiše.
Proč váhá ještě? Léta jdou a mizí...
A jeho láska jistě je tak ryzí,
ne žhavá již, jak v prvních dobách snění,
však čas tak chce a žár jen v teplo mění.
A co on myslil, také v duši její
že přátelství jen struny se již chvějí,
čím dál, tím víc, dnem, nocí se jen chvěla,
být jeho duší, tělem, celá, celá!