A léta šla s tím dravým řeky tokem,
jenž květy rve. On jiným nyní okem
se díval na ni, štíhlá, slabá, bledá,
jak s úsměvem jen tichým k práci sedá.
Ten úsměv byl jak slunce záblesk v říjnu,
kdy na zem padá, v lehkou pavučinu –
jak bílý vlas by svit’ tam v země stáru –
byl vlídný, zlatý, ale neměl žáru.
Ne láska již, jen přátelství cit vlahý
mu plnil srdce, když se v její tahy
tak denně díval, ruce stisk’ jí chladné,
a soucit jako s něčím, co tu vadne.
A v budoucnosť-li zalét’ zamyšlený,
v ní nezřel nikdy tvář své příští ženy,
jak o ní sníval v neurčité touze,
jen sestru svou v ní viděl nyní pouze.